Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
Většinou vznikají dobré snímky tak, že víte co, kdy, jak a čím fotit. Naplánujete si den, kdy vyrazíte. Sledujete počasí. Zjistíte si, že sluníčko ten den vychází v 5:08. Nezapomenete si vzít baterky do foťáku, stativ ani SD karty.
Všechno šlape, jak má. Již cestou na místo se kocháte. Zaparkujete u rybářské dřevěné boudy. A v tu chvíli vám to dojde. “Máš to dobře vymyšlené, ale odkud to chceš fotit, když jihozápadní břeh je úplně zarostlý?“
A tak si sbalíte fidlátka a vyrazíte domů. Jste otrávení, protože to vůbec nedopadlo podle vašich představ. Všechno se vám honí hlavou. Během přemítání míjíte Kaprový rybník. Válí se tam mlha, vyvalují macatí kapři a sluníčko kreslí svými paprsky. Je to nádhera. Zastavujete.
Nakonec to dopadlo nejlépe jak mohlo, i když ne podle mých původních představ.
Rybník Bičan byste ještě na mapách z devatenáctého století těžko hledali.
Ve Státním oblastním archivu v Třeboni je k dohledání návrh glorietu (pavilonku) z doby kolem roku 1870.
Podzim na Třeboňsku, to nejsou jen barevné hráze rybníků, tahy divokých hus, výlovy, ale i překrásná mlžná rána.
Možná si řeknete, že zvát na výlet ke Zlaté stoce je nošením dříví do lesa. Tu přece zná každý.
Pokud bychom si rybniční krajinu Třeboňska přirovnali k lidskému tělu, pak jejími cévami by byly stoky.
