Útržky ze vzpomínek na listopadové dny r. 1989 v Třeboni

Mé vzpomínání na dění v Třeboni v pohnutých dnech listopadu 1989 jsou osobní a snaží se popsat je tak, jak jsem je tehdy vnímal. Nečiní si nárok na zevšeobecnění. Navazují na mé vzpomínky uveřejněné ve zvláštním čísle časopisu „Třeboňský kurýr“, vydaném před 10 lety k 20. výročí Listopadu 1989.

První zprávu o tom, co se skutečně stalo 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě, nám podal zasloužilý skaut a jeskyňář Vladimír Stárka – Wabi v sobotu 18. listopadu po své přednášce na výroční schůzi Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). Ten v 80. letech převzal úlohu mírně opoziční organizace, mj. kritizující případy bezohledného zacházení s přírodou a životním prostředím. Vládnoucí moc ČSOP zneužívala jako jakýsi kontrolovatelný ventil občanské nespokojenosti. V r.1989 měla jeho třeboňská základní organizace kolem 120 členů, většinou kritických k panujícímu režimu.

Počátkem dalšího týdne zapálila skupina středoškoláků na třeboňském náměstí svíčky na znamení solidarity se studenty zbitými a zraněnými při již zmíněné pražské demonstraci. Brzo byly svíčky „kýmsi“ odstraněny. Tehdy jsme informace o dění v Praze získávali hlavně z rakouského rozhlasu a televize. Zprávy nám dodávala také naše dcera Tereza, která studovala v Praze. Jednoho večera v týdnu po 17, listopadu přivezla do Třeboně a svěřila nám do péče svého jednoročního synka Jakuba, aby se mohla nerušeně účastnit studentského hnutí a stávky. Když hrozil ozbrojený zásah Lidových milicí proti pražským studentům a hercům, sdělovali jsme RNDr. Jiřímu Grygarovi do pražského centra ČSAV na podporu stávkujících studentů počty autobusů s ozbrojenými milicionáři, kteří jeli z Třeboňska do Prahy „zjednat pořádek“. Ve vývěsce ZO ČSOP Třeboň u zámku byly díky odvaze a péči pracovníků Správy CHKO Třeboňsko, vedených Jiřím Jandou, vystavovány výstřižky z novin, které otiskovaly pravdivé zprávy o studentské demonstraci 17. listopadu a následném vývoji.

Naše spojení s pražským Občanským fórem (OF) zajistil jako první básník Miroslav Hule, který byl v Praze přítomen při jeho zakládání. Na čtvrtek 23. listopadu svolal spolu s Jiřím Jandou do místností Správy CHKO Třeboňsko ustavující setkání třeboňské skupiny OF. Účastníci setkání sepsali „Prohlášení Třeboňského OF“; umístili je do vývěsky ČSOP u zámku. Během následující noci „někdo“ skříňku rozbil a strhal prohlášení a „závadné“ výstřižky z novin.

Pátek 24. listopadu byl snad všude dnem vytváření stávkových výborů a přípravy na generální stávku v pondělí 27. listopadu. Třeboňský úsek Botanického ústavu ČSAV nezůstal pozadu a pro pondělní stávkové shromáždění se tam čile připravovaly zejména nápisy požadující zrušení vedoucí role KSČ a svobodné volby. Dodnes si vážím toho, že mě spolupracovníci zvolili předsedou stávkového výboru. Někteří opatrní členové KSČ na pracovištích i v bydlištích se snažili od stávky odrazovat poukazem na i tak již špatnou hospodářskou situaci nebo na možné „nedozírné následky“. Naše odpovědí nejčastěji odpovídaly okřídlenému rčení, že „kostky jsou vrženy“.

V pátek večer jsme u televizorů radostně zaznamenali konec tehdejšího zatuhlého vedení KSČ. I když nástupnické vedení nevzbuzovalo naději na rychlé zásadní změny, byl to první velký ústupek KSČ tlaku veřejnosti demonstrující nejen v Praze, ale i v dalších městech. Na celostátní stávku za svobodu v pondělí 27. listopadu mě nejprve připravilo kázání kardinála Františka Tomáška ve svatovítské katedrále v sobotu 25.11. při dopolední děkovné bohoslužbě za tehdy čerstvé svatořečení blahoslavené Anežky české. Stejně silně na mě zapůsobila památná demonstrace v Praze na Letné odpoledne téhož dne. Celý průběh obou událostí již přenášela Československá televize a oba přenosy jsem sledoval; ten v sobotu odpoledne na třeboňském děkanství spolu s nadšeným panem děkanem P. Josefem Urbanem, někdejším politickým vězněm. Jeho jímavý projev díkuvzdání za obnovující se svobodu, jejž přednesl na pondělním asi tisícihlavém stávkovém shromáždění v pondělí 27. listopadu na třeboňském náměstí na mě zapůsobil nejsilněji ze všech tamních vystoupení.

Jan Květ

Třicet let svobody

Nabízela by se otázka, zda jsme oněch dlouhých třicet let dokázali využít a možná, zda je to pro budování demokratické společnosti vůbec dlouhá doba. O tom bych ale nechtěl v tuto chvíli psát. Byl bych rád, kdybychom se ohlédli po těch letech z pohledu Třeboňáků, kteří tady žijeme, co se změnilo, co mohlo být jinak, zda jsme s tím, co se tady dělo, spokojení. Mohou a jistě na to budou různé názory a interpretace. Nechci, aby tyto řádky vyzněly jako nějaké plané vzpomínání, ale myslím, že jsou okamžiky, na které se již pozapomnělo a které stojí za připomenutí.

Listopad 89 se v Třeboni, alespoň podle mého názoru, velmi blížil situaci ve větších městech, možná Praze. Nepochybně to bylo dáno existencí dvou vědeckých ústavů, větším počtem škol a celkovou vzdělanostní úrovní, kterou si naše město drží dodnes. S tím jde ruku v ruce vyšší angažovanost občanů. I to, zaplať Pán bůh, přetrvává. Proto u nás vzniklo velmi brzy Občanské fórum, a to ještě v době, kdy nebylo, alespoň podle tehdejších informací, nic rozhodnuté. Možná to bude znít z dnešního pohledu až komicky, ale chtělo to kus odvahy a odhodlání. Strach, dá se říci, opadl až po generální stávce 27. listopadu. V Třeboni se jí účastnilo několik stovek lidí. Byl to ten pověstný valník na náměstí. 

Třeboňské OF, a záměrně nebudu nikoho jmenovat, pracovalo velmi intenzivně. Částečně podle „celostátních not“ ale hlavně podle vlastní hlavy. Nešlo o bourání všeho, s rizikem vzniku nějakého chaosu a destrukce. V samosprávě došlo po dohodě s tehdejším vedením města ke kooptaci zástupců OF do rady města, v podnicích se pomáhalo se zakládáním OF, vyzývali jsme k rušení ozbrojených Lidových milic …

V čem jsme byli absolutně výjimeční, bylo vydávání Třeboňského kurýra. Oficiálním vydavatelem byl Ondra Prášil a k jeho vydávání pomohla sbírka uskutečněná v USA. Sazba se dělala na počítači zakoupeném z peněz ze sbírky, tiskli jsme na Pedagogické fakultě v Č. Budějovicích. První číslo za 1 Kč vyšlo již 2.4.1990 a Kurýr vycházel až do října roku 1992.

V Třeboni OF organizovalo setkávání občanů v divadle, kde se řešily kromě politických témat věci čistě praktické a pro město potřebné. Abych alespoň něco připomněl, ze sociální oblasti to byla výstavba domova důchodců, ze školství absolutní nedostatek tělocvičen (v té době tady byla kromě sportovní haly pouze tělocvična u I. ZŠ a tzv. myšárna) …

Po prvních svobodných parlamentních volbách v létě 1990 se stal poslancem České národní rady Dr. Jan Květ, v komunálních listopadových volbách vyhrálo se čtrnácti mandáty Občanské fórum, starostkou se stala Dr. Kotilová a místostarostou Ing. František Hrubec. Všechno mohlo začít a podle mého názoru i začalo. Za těch třicet let se Třeboň změnila k nepoznání. Toho bychom si měli být všichni vědomi. Bylo to jak díky samosprávě, tak aktivitou soukromých subjektů. Ukázalo se jaký vliv má svoboda na rozvoj a život společnosti. Asi největším zaměstnavatelem u nás byl Otavan a Státní statky. Obavy z toho, že u nás bude vysoká nezaměstnanost, se nenaplnily. U statků proběhla privatizace a většina firem, které vznikly, existují dodnes a prosperují. Mnoho aktivních lidí začalo podnikat, došlo k rychlému rozvoji služeb - restaurace, hotely a penziony rostly jako houby po dešti. Velkým fenoménem Třeboně se stalo lázeňství. Majitelé nemovitostí se o ně začali starat s péčí řádného hospodáře a Třeboň doslova a do písmene zkrásněla. Svědčí o tom i různé ankety – v té poslední letošní jsme byli vyhodnocení v Jihočeském kraji jako nejlepší místo pro život.

Myslím, že se nám v Třeboni objektivně vzato dařilo a daří. Čeho si já osobně vážím ze všeho nejvíce je svoboda a demokracie. Jsem vděčný za to, že jsem měl příležitost většinu svého produktivního věku prožít v této době, naši rodiče to štěstí neměli. Važme si toho.

Jan Váňa

17. listopad - Den boje za svobodu a demokracii

V listopadu si připomeneme dvě významná výročí pro naše dějiny. Prvním je demonstrace českých studentů v roce 1939, krvavě potlačená německými okupanty, kteří smrtelně zranili Jana Opletala: Následně několik studentů popravili a zavřeli vysoké školy. O 50 let později, v listopadu 1989, si studenti připomněli tuto událost demonstrací na Albertově a Národní třídě, která byla násilně rozehnána. Nicméně spustil se sled událostí, které předznamenaly pád komunistického režimu. Vždy to byl střet demokracie s represivními režimy – první nás uvrhl do fašistické nadvlády, ten druhý znamenal osvobození od 40 let komunistické nadvlády.

Události r. 1989 v zemích Evropy ovládaných komunistickými režimy byl bezpochyby vyvolán politickým a ekonomickým tlakem států západní Evropy a USA, které přispěly k pádu sovětského impéria. Vstoupili jsme do Evropské Unie a NATO. Za posledních 30 let tak díky tomu prošla naše země ohromným politickým, společenským i ekonomickým rozvojem. Podobné svobodě a demokracii, jakou máme dnes, jsme se ještě nikdy netěšili. Politický návrat do Evropy znamenal, že se nyní máme nejlépe v naší historii, ať vezmeme ekonomiku, politickou svobodu, zdraví a bezpečnost občanů, stejně jako kvalitu bydlení, i možnosti práce a cestování bez hranic.

Bohužel objevují se i problémy, které vzbuzují obavy o osud demokracie v Evropě. Ve světle výročí 17. listopadu – Dne boje za svobodu a demokracii – je musím připomenout.  Evropští lídři udělali řadu kroků, v jejichž důsledku jsme se začali utápět v „přeregulování“ života občanů, v politicko-korektní mánii při prosazování ideálu univerzálního Evropana. V řadě demokratických zemí světa byly vykopány hluboké příkopy mezi progresivisticko-aktivistickým hnutím a tradičními demokraty obhajujícími národní zájmy, dokonce i mezi velkoměsty a venkovem. Dochází to až do situací, kdy se společnost se silně polarizuje. Vidíme to ve vyhrocené a často absurdní diskusi o tématech jako jsou vlastenectví a rodina, stejně jako imigrace, klimatické změny, gender, LGBT, zdroje energie, nepřizpůsobivé menšiny, atd. Pokud si stát nechrání nejen hranice, ale i národní zájmy a identitu – historii, kulturu, jazyk, tradice, jedinečnost krajiny a občanskou společnost – tak zanikne.

Tady se opět objevuje fenomén ideologické „indoktrinace“ veřejného prostoru a manipulace veřejné diskuse, kde se nerespektuje pluralita názorů. Začíná to – bohužel – ve školách, které vychovávají mladé lidi. Zažili jsme to kdysi za komunistického režimu, kdy jsme nevěřili učitelům, sdělovacím prostředkům, ani politikům, protože „nám lhali, jako když Rudé právo tiskne“. Bohužel to vedlo ke špatným koncům.

Je důležité, aby se výchova dětí odehrávala především v rodině, která je nejpřirozenější prostředí. Situace začíná být varující v řadě škol a univerzit, kde se studenti brání diskusi s jiným názorem. Odlišné názory než ty „správné“ není potřeba znát, netolerují se a jejich nositelé jsou ostrakizováni. Mladí lidé žijí v sociálních bublinách na internetu. Občanským protestům, které přicházejí z konzervativních pozic, dávají mainstreamová média daleko méně prostoru, protože „bouřit“ proti stávajícím poměrům se má jen z progresivních pozic. Na místě je ostražitost, protože pod tlakem pak dělají politici neuvážená rozhodnutí.

Jiří Masojídek