Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.
V Domě Štěpánka Netolického představí letos na jaře svou tvorbu Matouš Řeřicha a jeho žena Pavla Řeřichová. Výstava Recyklospektiva, která potrvá od 9. března do 2. května, poodhalí stopy jednotlivých vlivů a přinese výtvarné výběry z celků a cyklů z let 1998–2019. Tradiční retrospektivu však nečekejte. S Matoušem Řeřichou jsme se sešli přímo v galerii a povídali si nejen o připravované výstavě, ale také o jeho dětství, o tom, jak funguje společná tvorba s manželkou Pavlou, o fenoménu kutilství, práci na Českých hlavách a mnohém dalším.
Jaké jsi měl dětství?
Moc hezké, rodiče do nás dětí vkládali hodně lásky, pokory a smíření a za to jsem jim vděčný. Táta se narodil v Praze, ale kořeny měl ve Dvorech nad Lužnicí, ke kterým máme všichni hluboký vztah. Chtěl si splnit svůj sen, a tak si rodiče v první polovině sedmdesátých let koupili ve Dvorech chalupu, kterou začali postupně přestavovat. Trávili jsme tam každou volnou chvilku. A právě ve Dvorech se soustředilo všechno, s čím si dětství můžeš spojit.
Tvůj tatínek je hodně kulturně zaměřený člověk, co maminka?
Maminka měla pro kulturu taky cit, ale byla anesteziologická sestra – velmi racionální a pragmatická – což se k mému tátovi skvěle hodilo. Nepamatuju si například, že by někdy složenky vypisoval táta. Starala se o praktické věci, které souvisí s chodem rodiny.
V Praze jsi vychodil základní školu, vyučil ses uměleckým štukatérem a pak jsi pokračoval k maturitě. Chtěl sis nejdřív osahat řemeslo?
Když jsem byl malý, měli jsme známé v sádrovně na UMPRUM, kde se soustředili všichni v té sobě už velcí a slavní výtvarníci. Pokud si s něčím nevěděli rady, přišli za mistrem Spoustou a za mistrem Krčkem. Ti jim například řekli, že se daná věc musí předělat, jinak by nešla odlít a nedalo by se s ní dál pracovat. Fascinovalo mě to a chtěl jsem, i když jsem vždy byl kreativní a vymýšlel si svoje věci, pochopit řemeslo od základu.
Pomohlo ti to později při studiu na UMPRUM?
Ano, získal jsem tím obrovský náskok. Jednak jsem je znal, měl jsem v nich svým způsobem rodinu, a pak jsem si všechno uměl udělat sám. Nemusel jsem řešit situace, kdy si umělec něco vymyslí, a vzápětí zjistí, že to nejde zrealizovat. Měl jsem jasně dané mantinely, chtěl jsem, aby to fungovalo.
Jaký obor jsi na UMPRUM vystudoval?
Studoval jsem sklo v architektuře, později přejmenovaný na ateliér Prostorová tvorba, zvolil jsem si ho kvůli profesorovi Marianu Karlovi. Měl obvykle jednoho až dva studenty v ročníku a vybíral si je tak, aby byli rozdílní. Já jsem byl například v začátcích studia hodně květnatý, přelítával jsem od malby k sochařině a objektům.
Zaujalo mě téma tvojí diplomové práce, Fenomén kutilství z výtvarného hlediska, kutíš?
Jasně, kutím. V době, kdy jsem studoval v Praze, jsem měl možnost vidět spoustu skvělých výstav a navíc jsem často hrál s kapelou. Praha je úžasná v tom, že si na všechno můžeš sáhnout, všechno si okouknout, všechno je blízko. A pak přišel moment, kdy jsem tím vším byl přesycený. Cítil jsem, že mi něco chybí, a hledal jsem cestu, jak z toho ven. A tak jsem si začal všechno dělat sám – od kufru na stojany na činely, až po designové vybavení v našem domě ve Dvorech.
Teď jsi naťuknul tvůj hudební talent…
To je kapitola sama pro sebe. Miluju hudbu a nemůžu bez ní být. Kdykoli něco dělám, poslouchám ji. Jen když pracuju na zahradě, což je další přidružený koníček, nebo jsem na rybách, tak se snažím vnímat hudbu přírody, což mě hodně naplňuje.
Navážeme na tvou výstavu. Zkus čtenářům vysvětlit, proč se jmenuje Recyklospektiva.
Když jsme si před dvěma lety s Lucií Kukačkovou řekli, že by bylo dobré výstavu udělat, uvažovali jsme o klasické retrospektivě. Názor se ale v čase mění a já jsem postupně docházel k tomu, že připravit jen retrospektivní výstavu, kde by bylo zastoupeno vždy něco z určitého období mé tvorby, by nebylo ono. Chtěl bych na výstavě ukázat i nové věci a postupy. S instalací budu také zacházet jinak – budu k ní přistupovat jako k celkovému přetvoření prostoru, i když si samozřejmě nemůžu dovolit to tady celé předělat. Nepodaří se mi dostat na výstavu všechno, ale chtěl bych, aby tam byly podstatné věci. Už teď vím, že do nich budu ještě v průběhu instalace zasahovat. A těším se na to, je to taková moje radost. Pochopitelně nebudu zasahovat do manželčiných věcí, to by ji asi nepotěšilo.
Co konkrétně návštěvníci na výstavě uvidí?
Uvidí věci, kterým budou rozumět více, věci, kterým budou rozumět méně, a pak věci, u kterých si možná někdo poklepe na čelo, jestli nejsem blázen. Ale ne, vážně. Bude tam skleněná plastika, malba, ukázky designu, kterým jsem se teď hodně zabýval.
Jak vám funguje společná tvorba s Pavlou? Tvoříte spolu třeba Českou hlavu…
Funguje nám to skvěle, protože si nemusíme nic povídat. Něco vymyslím a Pavla tu mou realitu trochu přetvoří, protože, jak říká, jsou věci, s kterými jsem „hned hotovej“. Občas mám pocit, že určitá myšlenka je výborná, když je to takové to sepnutí na první dobrou, a pak už není třeba do toho zasahovat. Moje manželka mě k tomu ale někdy umluví, a já jsem rád, protože zpětně vidím, že ten její zásah to posunul někam jinam. S Českými hlavami to je trochu jiný případ, máme to rozdělené tak, že já udělám hrubou práci a manželka pak pracuje na detailech, retušuje, případně dělá glazury.
Jak probíhá práce na Českých hlavách?
Ceny se předávají v listopadu – prosinci, takže podzim je u nás vždy ve znamení Českých hlav. Nechtěl jsem, aby to byla jen designová záležitost, proto má soška podobu kapucína, který je nositelem vědy a vzdělání. Místo srdce má kus jehlanu. Ten odkazuje k vědním disciplínám, které doprovázely vývoj lidstva – k aritmetice, geometrii… Důležité je, že má otevřenou hlavu, přijímá proud myšlenek. A nakonec, zespoda je sokl upevněný pěstním klínem.
Pořád se držíš téhle prvotní myšlenky?
Ano, stále tam je. V roce 2007 jsem byl osloven, abych udělal návrh na Českou hlavičku. Idea byla taková, že pokud získáš jako student Českou hlavičku a později pak Českou hlavu, sošky by měly jít dohromady. Česká hlavička je postava, která má tvar soví hlavy, což odkazuje k moudrosti a tak trochu může evokovat i mimozemšťana. Říkal jsem si, že takový vizuál může být lidem od 15 do 20 let bližší.
Objeví se hlavy na výstavě?
Určitě, bude tam fotodokumentace a snad se mi podaří vystavit i jednu sošku reálně.
Máš neuvěřitelný záběr – jsi otec, umělec, kutil, ředitel ZUŠ, místostarosta ve Dvorech nad Lužnicí, hudebník, rybář… jak to jde skloubit?
Někdy dost špatně, teď po čtyřicítce jsem občas i unavený. Ale snažím se z věcí radovat. Jsem třeba moc rád za Recyklospektivu, otevírají se díky tomu ve mně zas úplně jiné prostory k výtvarnému tvoření. Nedávno jsem uzavřel kapitolu rekonstrukce domu, která pro mě byla velmi důležitá, bylo třeba mít zázemí. Pak totiž všechen ten prostor kolem tebe, rodina, domácnost, všechno najednou funguje samovolným životem a je to neskutečně inspirující. Takže teď jsem v takové přechodové fázi a doufejme, že za pár let budu mít třeba úplně jinou výstavu.
