Používáním těchto stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookies na vašem zařízení.

Třeboň vypráví... PŘÍBĚH HLAVY


Odbor kultury a cestovního ruchu města Třeboně vyhlásil při příležitosti Rozsévání Třeboně poetické literární soutěž. Jejím námětem byla událost sahající do rožmberského období, čímž se tato akce krásně propojila s letošními oslavami významného výročí - 650 let od příchodu Rožmberků do Třeboně. Soutěže se zúčastnily základní a střední školy z Třeboně, ale své zastoupení měli i studenti z Berouna, Rakovníku, Bělé pod Bezdězem, Hranice, Kaplice, Kladna, Benátek nad Jizerou, Prahy 6, Prahy 7, Prahy 9 a Prahy 10. 

Nečekaně veliké množství příběhů hlav, které jsme obdrželi, bylo milým překvapením, zároveň však velikým a nesnadným úkolem při jejich hodnocení. Ze sto patnácti prací byla vybrána nejprve TOP 20, ze které pak vzešla pětice vítězů:

1. místo Eliška Lenochová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

2. místo Markéta Macáková, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

3. místo Michaela Jamborová, ZŠ a MŠ Kladno

4. místo Štěpánka Pšenská, ZŠ Pražská Benátky nad Jizerou

5. místo Daniel Tringela, SŠAI Weilova Praha 10

Výsledky soutěže byly oznámeny 19. 3. 2016 při akci Třeboň poetická, kde byla také ve foyer Divadla J. K. Tyla zpřístupněna výstava všech prací. Výstavu je možné navštívit až do konce dubna vždy 30 min. před zahájením kulturních akcí konaných v divadle nebo po individuální domluvě s pracovníky Turistického informačního centra na Masarykově náměstí.

 


Před 115 lety byla při restauraci známého třeboňského domu „U koníčka“ nalezena ve zdivu kamenná hlava, užitá tam jako stavební materiál. Její původ je možné hledat už v parléřovské huti svatovítské v 80. letech 14. století. Pravděpodobně šlo o Elišku z Halsu, manželku Jana z Rožmberka…  Z jakého důvodu byla zazděná? Co o této hlavě víme? A co víme o Elišce? Co si o tom všem myslíme? Byla to určitě Eliška z Halsu? Neváže se náhodou k této skutečnosti docela jiný příběh? Budete nám ho vyprávět? 

 


1. místo: Eliška Lenochová, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

18. 4. 1386

Kámen na zhotovení busty Elišky z Halsu nakonec svěřili mladému učedníkovi z parléřské huti, který má portrét manželky Jana z Rožmberka předpřipravit. Je to velká důvěra, Kuba to ví, ačkoli rysy obličeje a detaily výrazu udělá zřejmě sám mistr, může mu dobře odvedená práce zajistit v huti trvalé místo. Možná dokonce důvěru. A když se mu hrubý tvar povede, možná mu mistr dovolí pracovat na bustě i dál. Jakub se jemně dotýká kamene, jakoby kroužil tvar hlavy. Eliška je krásná, povede se mu zachytit její držení hlavy? Když se soustředí, vidí ji před sebou. Jemně zvlněné vlasy lemující svěže broskvovou pleť, stále se smějící něžně vykrojená ústa... Začíná nahrubo odsekávat nejzbytečnější části tak, aby vznikl tvar hlavy, šíje a ramen.. Pracuje každý den. Pokaždé si představuje, jak Eliška přijde, zadívá se na svou budoucí sochu, položí mu ruku na rameno, usměje se a pochválí ho, jak je šikovný. Kuba se zasní, sedá si na kládu poblíž a vyndává si krajíc chleba s tvarohem. Na hřejivém jarním slunci je krásně a nechce se mu vracet. Lehne si tedy, dá si ruce pod hlavu a zavře oči. Nejdříve naslouchá ptačímu zpěvu, který působí jako ukolébavka. O dvě hodiny později se konečně probudí a s úsměvem na úzkých, suchých rtech a jde pokračovat ve své práci Ale hlava, opravdu hlava, už ne kámen, na svém místě není. Kde je?
Uličník s rudými vlasy a obličejem posetým drobnými pihami si poskakuje jako horská koza po kamenné římse. Do oka mu padne zvláštní kus kamene. S námahou jej otočí a uvidí jemný obličej s ještě dívčími rysy. Hlavou mu proběhne škodolibý nápad. Kdyby pořádně zatlačil, mohl by se kámen skutálet do údolí. Vykasal si rukávy roztrhané košile a vší silou se opřel do kamene. Šlo to nejprve ztěžka, ale nakonec se přece jen začal pomalu kutálet přes hrbolatou zem dolů. Chlapec měl obrovskou radost, jednak ze své síly, jednak z toho, že někdo bude nešťastný. Zlomyslně se přehoupl přes zídku a rozeběhl se za kamenem, aby mu pomáhal valit se rychleji. Jen o pár chvil se minul s mladým, zmateným a nešťastným učedníkem.

22. 4. 1386

Údolím jede vetešník se starým koněm s bělavou lysinou na čele. Všiml si kamene, a protože byl chudý a neměl ve voze moc věcí, s hekáním zvedl kámen na vůz. Kůň se otočil a podíval se na hekajícího muže pohledem, kterým se ptal, jestli to myslí vážně a bere ten šutr s sebou. Bral.
Zrovna, když projížděl okolo samoty kousek za Třeboní, doběhl k němu udýchaný švec Vojtěch: „Vás mi sem poslalo samo nebe. Můžu se, prosím, podívat?“ „Ale jistě, vyberte si z mejch pokladů,“ zahuhlal vetešník prodat nějaký ten kousek, co vezl, by se šiklo. „Moc toho nemáte. Asi vezmu ten kámen.“ Po krátkém smlouvání ceny se rozloučili a švícko si valil kamennou hlavu k sobě domů. Nesl ji jako svátost. Vlastně si nebyl jistý, čím ho tolik přitahovala. Možná měl přinést raději nový šátek, nebo malovaný džbáneček, ale kamennou hlavu mohl každý vidět nanejvýš v kostele. Jen přišel švícko domů, postavil kámen na stůl. Prohlížel si hlavu ze všech stran: „Tak snad se jí aspoň tohle bude líbit.“
Za chvíli se objevil jeho známý Matěj a ptal se: „Cos po mně chtěl takhle narychlo?“ Vojtěch se zamračil: „Marie si mě stále nechce vzít a dala mi šanci ještě do úplňku. No a ten bude za dva dny. Mohl bys mi trochu poupravit ten šutr, aby se jí podobal?“ Matěj se zamyslil, přitáhl si šutr blíž a pečlivě ho začal zkoumat. Kámen nebyl nikde prasklý, hlava už měla hrubé obrysy, nos, obočí, oči i pootevřená ústa. Vlastně jak si ji tak prohlížel, už moc práce by to nedalo. Chybělo vytvarovat víčka očí a zdůraznit duhovku, trošku zúžit obočí a ubrat na lícních kostech. Rozhodně ale bude nutné upravit vlasy! Rozdělit jejich masu na jednotlivé prameny... Pootáčel hlavou, pokyvoval a nakonec řekl: „Dobrá, ale dáš mi ty boty, který si včera došil.“ „Dohodnuto,“ pravil bezmyšlenkovitě švec.

24. 4. 1386

K Třeboni se už blíží Vojtěch s kamennou hlavou zabalenou v šátku. Táhne ji ve vozíku. Ne že by byla tak těžká, že by ji neunesl, jenže veze Marii ještě asi kopu vajec a pytlík mouky na chleba. Zaklepal na dveře Mariina domu a čekal. Asi po chvíli čekání se dveře konečně se zaskřípáním otevřely. „To seš zas ty?“ řekla Marie a znělo to dost otráveně. „Ano, má lásko. Přinesl jsem ti zásnubní dar,“ smál se švícko a pyšně ukazoval na vozík. „Ukaž,“ Marie se zvědavě vrhla k vozíku, strhla šátek a vyjekla. Z vozíku se ni dívala Panenka Marie. Že by švec ukradl sochu v kostele? Tomu se jí věřit nechtělo. „Kdes to vzal!“ vyhrkla. Pak jí došlo, že je jí obličej povědomý. Kde ho jen viděla?! Najednou jí to bylo jasné! Dívat se na kámen je, jako by se dívala do rybníčka. Co tam zahlédne, když se dobře nahne? Sebe! „To se mi docela líbí. - Dej to sem!“ Chudák Vojtěch se ani nestačil vzpamatovat a byl bez kamene a ještě k tomu za zavřenými dveřmi. Chvíli ještě zklamaně přemítal a nakonec se smutkem v srdci pomalu odcházel zpátky domů. Marii vůbec netrápilo, co udělala, jen se na sebe neustále koukala do kamene a obdivovala svou nekonečnou krásu.

17. 9. 1424

Z tehdy mlaďoučké Marie se stala stařena. Žila sama, sbírala bylinky, aby se nějak uživila a snad i proto, že byla bezdětná a zklamaná tíhou lidského bytí. Ženské by měly rodit děti, protože bez nich je ženský svět pustý. Pomalu jí táhlo na šestý křížek, když zemřela. Lidé říkali, že žalem. Ale kdo ví! Se smrtí Marie jako by i busta zešedivěla.

6. 5. 1544

V Třeboni je nezvykle rušno. Na rohu dnešního třeboňského náměstí a Husovy ulice se začíná stavět zájezdní hostinec Rožmberků. Kdysi tu stával malý domek s větší zahradou, na které si majitelka pěstovala jakési bylinky. Bývala vyhlášenou vědmou, proto na ni lidé nezapomněli, ale je to už dávno.

15 .6. 1544

Při pokračování ve výstavbě hostince se stane něco divného. Mikeš, jeden z dělníků, zlostí, že se mu kamarád posmívá, udeřil krumpáčem vší silou do země. Na to, jak by měla být hlína měkká, se krumpáč nezabořil hluboko. Zaraženě se podíval, vytáhl krumpáč a trochu rozhrnul tvrdými dlaněmi zocelenými prací hlínu. Jako by tam něco pevného vězelo. Asi kámen, řekl si pro sebe, ale nedalo mu to a rukama kus hlíny odklidil. Byl to kámen, jenže nějaký divný. Horečně začal odstraňovat hlínu, až na něj vykoukla tvář. Snažil se očistit obličej, aby si mohl prohlédnout rysy, ale nos mu zůstal v ruce. Možná ho urazil, když tak zuřivě kopal. Opatrně proto odstraňoval hlínu okolo, aby hlavu neponičil ještě více. Když se hlava dostala na světlo, uvědomil si Mikeš, že si prohlíží ženský obličej. Byl oválný, s výraznýma očima a lehce pootevřenými rty. Jako by mu chtěla něco říci. Mikeš rychle vyběhl pro putýnku s vodou a hlavu opatrně omyl. Na slunci se kámen mírně leskl, což hlavě dodávalo tajemný a lehce nadřazený výraz „Jako Panenka Maria v kostele!“ napadlo ho. Šůskem košile přeleštil obličej. Zdálo se, jakoby se na něj hlava usmála. Chvíli seděl a zíral na hlavu. Měl by o tom informovat stavitele. To by mu ale musel hlavu odevzdat. To ale Mikeš zrovna nechtěl. Čím více se na hlavu díval, tím krásnější mu připadala. Ostatně, třeba mu přinese štěstí. Nejraději by ji popadl a odnesl domů, ale to by ho s hlavou někdo určitě potkal. No a drby se na malém místě šíří rychlostí větru. Ba ne, raději hlavu zase hezky schová. V rohu výkopu rychle vyhloubil jámu, jemně do ní hlavu položil a zasypal. „Jako pohřeb,“ napadlo ho a myšlenka na smrt ho samotného zaskočila. Zbytek dne kopal právě zde, aby sem nepřišel nikdo jiný. Začalo se smrákat, ale Mikeš pracoval dál. Chlapi už odešli, jenže Mikeš se bál, že když odejde, někdo jiný hlavu najde. Aby ho snad nevytáhli do šenku, sedl si na dno základové jámy a čekal. Srpek měsíce už dávno krájel mraky a nebe bylo hvězdami poseté, když konečně vyhrabal hlavu a odnesl ji do stavení. Pověsil na okno hadr, aby nikdo nenakukoval, zapálil svíčku, ale jen jednu, aby světlo nepřitáhlo zvědavce, a hlavu opatrně očistil a umyl. Světlo svíčky měkce ozařovalo dívčí obličej a Mikešovi se zdálo, že k němu hlava mluví. Kdyby se ho někdo zeptal, jak dlouho tu seděl a zíral na hlavu, nevěděl by. Když se probral z neklidného mrákotného spánku u stolu, byl už bílý den. Rychle zabalil hlavu do kusu látky, kterým zakryl okno. Kam ji uloží? Truhla!? Ta je plná oblečení. Postel se mu nezdála dost bezpečná, a tak vyběhl na půdu. Do oka mu padla stará truhla moučnice, ve které už roky pobíhaly jen myšky. Postavil hlavu do truhly, zaklapl víko a s kusem chleba v ruce spěchal do práce. Večer se vymluvil, že se cítí nějaký polámaný a honem domů. Už se na svou krásku těšil. Snesl jí do sednice, zakryl okno, a čekal na tmu. Teprve pak postavil hlavu na stůl a rozbalil ji. Dívčí obličej jako by ve svitu svíčky ožil. Mikešovi se zdálo, že mu chce dívka něco říci. Rozhodně na něj alespoň mrkla. A než stačil vymyslet, jak přinutí sochu mluvit, bylo ráno.
Tak to šlo den za dnem. Mikeš neměl čas ani promluvit s chlapama, natož zajít za svou dívkou Kateřinou. Jenže Kateřina toho měla právě dost. Když nejde Mikeš za ní, musí ona za ním. Vyčíhala si ho po práci, ale schovala se, aby si jí Mikeš nevšiml. Nechtěla, aby ji zase odbyl. Potřebovala vědět, co se děje. Mikeš z práce letěl rovnou domů. Bleskově poklidil koze, něco hodil králíkům, umíchal si pár vajíček a jen se smráklo, přitáhl odněkud z domu velký balík. Odmotal látku a na stůl postavil dívčí hlavu. „Propáníčka!“ Kateřina se pokřižovala, aby to tak byla nějaká neživá... Hned ale myšlenku zavrhla. Jen jestli ten její Mikeš něco neukradl? Opatrně nakukovala dovnitř. Mikeš natočil hlavu ke světlu svíčky a lehce pohladil dívčí tvář. Kateřině se chtělo křičet! Mikeš byl tak něžný a vypadal dočista zamilovaně! Už na nic nečekala. Setřela si slzy, hodila vzpurně hlavou! Na Kateřinu si nějaká hlava nepřijde. Musí v tom být nějaké kouzlo, takže je nejvyšší čas s tím něco udělat!
Kateřina ani dospat nemohla. Jen co Mikeš odešel do práce, proklouzla do stavení. Často tady bývala Mikešovou návštěvou, ale to ho ještě neokouzlila hlava dívky. Kateřina věděla, že Mikeš hlavu přinesl odněkud z domu, takže se prohlížením sednice nezabývala. Vyběhla na půdu. Ve slunečním svitu bylo dobře vidět, kde leží prach a kde ne. Jen nadzdvihla víko moučnice, bylo jasné, že se nespletla. Vylovila hlavu. Byla těžká, ale Kateřina ji dotáhla domů raz dva. Přinesla si k tomu velký kus látky, co se uvazoval na záda. Nosilo se v něm chrastí nebo šišky z lesa. Teď si tam posadila hlavu a spěchala domů. Ani živou duši nepotkala, jen malého Lojzka od sousedů. Vyháněl husy na pastvu a byl tolik zaujatý píšťalkou, že si jí sotva všiml. Doma chtěla hlavu vybalit a prohlédnout si ji, ale pak si řekla, že v tom jsou určitě čáry, že by ji ještě mohla hlava uřknout a strčila ji pěkně dozadu pod postel. Když navečer přišli chlapi z práce, už měla plán. Všechno vypověděla bratrovi, pak popadli hlavu a rovnou s ní na stavbu. Kateřina ji tam chtěla někde zakopat, ale její bratr Jíra byl mazanější. Zatáhl Kateřinu přímo do staveniště. Právě tu rostly základy výčepu. Pod ním měl být hluboký sklep na ukládání ledu, aby zásoby potravin vydržely i několik dní a pivo bylo studené. Zdi byly silné, a tak Jíru napadlo, že hlavu umístí mezi kameny. „Kámen ke kameni.“ řekl. A opravdu! Udělal to tak šikovně, že by nikdo nepoznal, že sem Jíra zazdil dívčí kamennou hlavu. Podstavec, na kterém stála oblá ramena, tvořil kousíček lícové části zdi.
A co bylo dál. Mikeš marně hlavu hledal. Pár dní nejedl, chodil jako tělo bez duše, až se Kateřina začínala bát. Jenže zdravý chlap dlouho truchlit nevydrží. A tak i Mikeš přestal dumat o hlavě a znovu začal pokukovat po Kateřině. No a za pár měsíců byla svatba. Ostatně slavila se právě v nově otevřené hospodě

2. 10. 1901

Oprava hostince U Koníčka na rohu Husovi ulice je v plném proudu. Ostatně má už druhý rok nového majitele a ten chce co nevidět otevřít. Dnes se začínají měnit staré a rozpadlé kusy cihel a kamení dole ve sklepě. Původně se myslelo, že tady žádný zásah nebude třeba. Sklepy se jen vyklidily. Jenže při kolaudaci byla doporučena výměna několika kusů, takže nakonec i na sklepy došlo. V jednu hodinu odpoledne najednou objeví kamenický mistr Václav Hradílek podivuhodný kámen. Nedá mu to a celý den se ho snaží uvolnit tak, aby ho bez poškození vyndal. Je to hlava. Ženská busta s dlouhými vlasy.

Dnes je hlava součástí expozice v Alšově jihočeské galerii na zámku Hluboká. Doposud nikdo přesně neví, jaká tajemství skrývá. Podle cedulky u skleněné vitríny, ve které hlava stojí, jde o portrét Elišky z Halsu, manželky Jana z Rožmberka. Autorem je někdo z parléřské huti. No, vlastně je to pravda.


2. místo: Markéta Macáková, Gymnázium Zikmunda Wintra Rakovník

30. 8. 1390
Utíkám již třetí den. Dostala jsem se na hranice Prahy, ale nevím, kam dál jít. Trochu peněz s sebou mám a mohla bych si pronajmout malý byt nad hospodou, ale zkrátka se nehodí, aby žena bydlela sama někde mezi muži. Třeba se mi podaří najít nějakou hodnou paní, která by mě ubytovala.
V Třeboni mě již nic nedrželo. Po smrti mého muže, Jana z Rožmberka, šlo vše stejně z kopce. Měla jsem jen dobrého přítele - sochaře Adama, 2 kočky, panský dům, služebnou a hrad, který mi muž zanechal. Ten nešťastný hrad, který mě vyhnal. Jsem nyní odkázána na soucit lidí. V této neklidné době ho však moc není. Najít po cestě někoho, kdo by vám otevřel, nechal vás se trochu ohřát a dokonce vám dal něco k jídlu či k pití, je malý zázrak. Každý má strach o svůj život, o to, aby někdo nevyplenil jeho vesnici, nebo nezabil jeho rodinu.
Když jsem se dozvěděla, že mne má švagrová chce nechat sprovodit ze světa, nedokázala jsem tomu věřit. Celý svůj život jsem žila tak, abych se všemi vycházela co nejlépe, abych neměla žádné nepřátele nebo problémy. Měsíc po pohřbu, zrovna když jsem seděla ve své komnatě, přiběhla za mnou služebná a celá udýchaná říká: „Paní, něco moc zlého se děje. Mezi rožmberským panstvem se šušká, že lokaj slyšel paní bratra našeho pána, jak říká, že Vlčtejn chce pro sebe a že jste velká překážka.“ Chvíli mi trvalo, než jsem porozuměla její lámané češtině, ale po chvilce mi to došlo. Zatrnulo mi. Vlčtejn. Krásný hrádek mého chotě, kam jsme spolu v létě moc rádi jezdili. Odkázal mi ho ve své poslední vůli, protože moc dobře věděl, jak jsem ho milovala. Když jsem se probrala z ustrnutí, tušila jsem, že budu muset jednat. Ani na okamžik mne nenapadlo, že by mi služebná Zdena mohla lhát. Neměla jsem nikoho blízkého, všichni Rožmberkové se na mě dívali skrz prsty a nyní jsem již věděla, je nebezpečné někomu věřit. Nechala jsem si osedlat koně a vydala se do Třeboně za mým přítelem Adamem, který mi nejednou pomohl. Adam byl pohledný jinoch, vysoké postavy a statného vzhledu. Na první pohled vás zaujaly jeho hnědé oči, tmavé vlasy a vřelý úsměv. „Chci odejít Adame“, sdělila jsem mu celá rozklepaná. „Můžeš zůstat u mě Eliško. Stejně mi nedělá společnost nikdo jiný než moje sochy.“
S díky a s těžkým srdcem jsem Adama odmítla. Bylo mi jasné, že pokud zůstanu, stáhnou se nad námi mraky. „Je mi to líto Eliško. Ale přeješ-li si to tak, vyhovím ti.“
Pomohl mi s přípravami, poradil mi, co si mám vzít na cestu, vybral mi nejlepšího koně a řekl mi, ať se vydám směrem ku Praze. Tam bych měla nejlépe najít úkryt. Když došlo na loučení, otočil se na mě Adam se slovy: „Pojď se mnou dolů. Musím ti něco ukázat.“ Scházeli jsme po schodech a já přemýšlela, co bude dál. Adam otevřel dveře do sklepa a já vydechla překvapením. Uprostřed místnosti se vyjímala socha ženy, která jako by mi z oka vypadla. „Líbí se ti?“, zeptal se Adam, „Je nádherná. Děkuji ti“, usmála jsem se. „Bude mi tě tady připomínat.“
Tu noc jsem vyjela. Cválala jsem přes lesy a louky, zoufalá a zmrzlá, přestože byla srpnová noc.
O dva dny později jsem nocovala na louce, ze které jsem již viděla Prahu. Dnes jsem celý den měla pocit, že mě někdo sleduje. Bylo to nepříjemné. Mám strach. Před chvílí jsem se rozhodla, že se vydám do města. Půjdu odvázat koně a…
Tady zápisky končí. Celá otrávená, jako ostatně vždy, když tohle čtu, se podívám z okýnka auta a zamračím se. Historii jsem věnovala celé dětství. Teď mám po vysoké a konečně mám chvíli času, abych začala pátrat po tom, co se vlastně tenkrát stalo s Eliškou z Halsu. Mojí nejoblíbenější historickou postavou. Žádné písemné prameny se nedochovaly. Je to až zvláštní, ale vypadá to přesně, jako kdyby někdo chtěl tuhle část historie vymazat. Po promoci jsem dostala jako dárek od svojí učitelky útržek z deníku Elišky z Halsu. Byla to vzácnost, protože celý deník se nedochoval. Prosila mě, ať nikde nešířím, že tuhle stránku vlastnila. Nechtěla mi ani prozradit, kde k ní přišla.
Vždycky jsem si myslela, že se Elišce něco stalo, a proto větu ve svém deníku nedokončila. Nyní jsem na cestě do Třeboně a doufám, že o ní zjistím mnohem víc. Přijela jsem celá unavená a hned jsem se ubytovala v hostinci U koníčka. Rozhodla jsem se, že se vyspím a druhý den začnu pátrat. Ráno jsem se po neklidné noci probrala. Spala jsem překvapivě velmi špatně, převalovala se a nemohla usnout, což se mi moc často nestávalo. Ráno jsem se nasnídala a vydala se do místní knihovny. Prohrabala jsem vše, co se dalo, včetně archivu. Po poledni jsem zavítala na Helfenbuk, kde Eliška s Janem žili. Všichni lidé, včetně průvodců byli moc milí a pustili mě i do prostor, kam se normálně nesmí. Ve městě mi dovolili prohledat i panskou knihovnu se vzácnými svazky, které se dochovaly. Nenašla jsem ale vůbec nic zajímavého. Tedy, pokud by tu místo mě byl jiný historik, který by se zajímal o Rožmberky jako takové, byl by nadšený. Spisů, deníků, pečetí, pergamenů, všeho tu byly spousty. Ale po Elišce z Halsu jako by se slehla zem. Stejně jsem pochodila, i když jsem zavítala na Vlčtejn. Pro rodinu s malými dětmi by tyhle zříceniny nejspíš byly skvělým zpestřením výletu, ale já byla zklamaná. Tak moc zklamaná. Čekala jsem, že když pojedu na místo, kde Eliška žila a kde to všechno začalo, že tu něco najdu. Ten večer, když jsem se vracela do domu U koníčka, kde jsem bydlela, se mě zmocnil nepříjemný pocit. Cítila jsem, jako bych ten dům odněkud znala. Jako bych o něm už někdy četla. Ten pocit jsem ale hned zapudila a pod vidinou teplé postele se vrhla dovnitř. Čekalo mne ovšem další zklamání. A to v podobě těžkého usínání. Tu noc jsem měla noční můru. Hnala jsem se na koni noční tmou a slyšela, jak mě někdo pronásleduje. Slyšela jsem za sebou zvuky kopyt. V uších mi zněl sytý ženský hlas. „Pod svícnem je největší tma Zdeno. Už tam skoro jsi. Nevzdávej se.“ V tom jsem ucítila tupou ránu do hlavy a spadla z koně. S trhnutím jsem se probudila. Otřela jsem si pot z čela a podívala se na hodiny. Něco málo po druhé. V hlavě mi stále zněla ona slova: „Pod svícnem je největší tma Zdeno.“
A v tu chvíli mnou projel záchvěv paniky. Už mi došlo, odkud tenhle dům znám. Proč se mi zdál tak povědomý. Dům sochaře Adama, nejlepšího přítele Elišky. Rychle jsem se obula, vlasy stáhla do culíku a vydala se dolů. Měla jsem štěstí, že všichni spali. Sešla jsem do recepce a začala hledat. Nevěděla jsem, co přesně se snažím najít, ale tušila jsem, že až to najdu, tak to poznám. Asi hodinu jsem bloumala po penzionu, když mě napadlo prohledat prostory, kam se normální návštěvník nedostane. V kuchyni jsem objevila malá dvířka, která vypadala jako vchod do spíže. Ve skutečnosti to byl ovšem vchod do sklepení. Zmocňovalo se mě vzrušení společně s pocitem, že se něco stane. Že už jsem blízko. Ocitla jsem se v rozsáhlé místnosti plné harampádí. Zamžourala jsem a rozhlédla se kolem. Vydala jsem se podél zdi a jela po ní rukou. Došla jsem asi do poloviny místnosti, když jsem na něco narazila. Zaostřila jsem a polekaně uskočila. Ze zdi na mě hleděla kamenná hlava Elišky s bolestným výrazem ve tváři. Neváhala jsem. V tu chvíli jsem věděla přesně, co musím udělat. Položila jsem ruku přímo na kamenný reliéf vystupující ze zdi a zatlačila. Ucítila jsem trhnutí a můj žaludek protestoval. Padám, padám, asi někam padám! Když jsem se odhodlala otevřít oči, zjistila jsem, že se místnost změnila. Nyní ji osvětlovalo tlumené světlo, vonělo to tu hlínou a všude okolo stály sochy. Uslyšela jsem kroky. Škublo to se mnou, ale neutekla jsem. Věděla jsem, že jsem blízko. A že mi sama historie otevřela svoje brány, aby odhalila zradu, která nesměla být utajena. Dveře zavrzaly a přede mnou stanul pohledný mladík s jasně hnědýma očima. „Jsem tak rád, že jsi přišla. Věřil jsem tomu.“, řekl a v jeho ztrápené tváři se mihl úsměv. „Honem“, pokynul mi. „Ještě stále je čas a můžeš všechno změnit. Přichystal jsem ti koně. Musíš si pospíšit.“
Na nic jsem se neptala. Byla jsem ohromena tím, co se právě děje. Nechala jsem se odvést ven a nasedla na krásného bělouše. Nikdy jsem na koni nejela, ale teď mi to přišlo jako ta nejpřirozenější činnost na světě. Nadechla jsem se. Projelo mnou vzrušení spolu s pocitem, že dýchám stejný vzduch, jako například Karel IV. Rozhlédla jsem se kolem a vychutnala si pohled na město, které jako by vypadlo z historické pohlednice. A také že vypadlo, usmála jsem se sama pro sebe. Věděla jsem, že už nemám příliš času, a že každá minuta je vzácná. Vedle mě stál Adam a kýval na mě, jakým směrem se mám vydat. „Nemusíš se bát, že pojedeš dlouho. Cesta se sama zkrátí. Hodně štěstí.“
Pobídla jsem koně, nabrala do plic vzduch a nechala se unášet černou tmou. Cítila jsem, jak mne vítr hladí ve vlasech a jak za mnou vlaje bílá noční košile. Po chvíli jízdy město skončilo a přede mnou se rozprostřel les. S odhodláním jsem vysedla a pobídla koně k vyšší rychlosti. Zafrkal a tryskem se rozběhl vstříc černočerné temnotě. Lesem jsme projeli rychlostí blesku, sotva jsem zvládla vnímat stromy, když po chvíli začaly řídnout a v dáli jsem uviděla prosvítat světlo. Oheň. Když jsem přijela blíž, spatřila jsem na zemi ležící ženskou postavu. Seskočila jsem a doběhla k ní. Cítila jsem, že již nemám moc času. „Eliško“, zašeptala jsem a zacloumala s ní. Probrala se a vylekaně se posadila. „Musíš jet. Rychle. Už jsou blízko, nemáme moc času“, vydechla jsem zvedajíc ji ze země. „ Ve městě již budeš v bezpečí. Rychle, nasedej“, usmála jsem se na ni podávajíc jí otěže. Na nic se neptala. Pomohla jsem jí do sedla a sama vyskočila na svého bělouše. „Pospěš!“, vykřikla jsem a hnala se směrem ke světlům probleskujícím v dáli. Chvíli jsme tiše cválaly a já doufala, že jsem nepřijela pozdě, když v tom jsem před námi uviděla městské brány. „Tady už budeš v bezpečí“, řekla jsem šťastně. „Jak se ti mohu odvděčit?“, pohlédla na mne Eliška. „Zanech mi nějakou zprávu. Piš si deník a schovej ho tak, abych za pár set let měla šanci najít“, poprosila jsem ji. „Zvládneš to?“ „Spolehni se“, usmála se. „Jak se jmenuješ?“ Řekla jsem jí své jméno a jak moc jsem šťastná, že jsem ji mohla pomoci, když v tom jsem cítila, že nastal čas na návrat. Věděla jsem, že tam nepatřím a že se budu chtě nechtě muset vrátit. Nasedla jsem na bělouše, naposledy se otočila za Eliškou a pošeptala mu: „Odvez mě zpátky.“ Zařehtal a ladně se rozběhl pryč od městských bran. Jak těžké bylo odolat pokušení nenavštívit starou Prahu. Tiše jsem cválala noční krajinou a přemýšlela nad tím, co se právě stalo. Nikdy bych nevěřila, že je něco takového vůbec možné.
„Dokázala jsi to!“, zavolal na mne Adam s úsměvem, když jsem přijížděla na náměstí. Sesedla jsem z bělouše a naposledy ho pohladila po hřívě. „Škoda, že si ho nemohu nechat“, podotkla jsem smutně. „Musím se vrátit?“, zeptala jsem se. „Myslím, že bys měla“, odpověděl Adam.
„Pověz mi Adame. Je tohle skutečné, nebo se to děje jen v mé hlavě?“ „Samozřejmě, že se to odehrává v tvé hlavě. Ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“, zněla mi v hlavě Adamova slova, když se mi začala místnost plná soch rozplývat.
Naposledy jsem pohladila Elišky hlavu a vyběhla ze studeného sklepení zpátky do svého pokoje. Podívala jsem se na mobil a zjistila jsem, že mám ve schránce zprávu: „Ahoj Zdeno, omlouvám se, že ruším takhle v noci, ale dělali jsme teď nějaké vykopávky v centru Prahy a našli jsme truhlu s nějakým deníkem, na kterém je nadepsané tvoje jméno. Nebudeme to otevírat, asi by tě to mohlo zajímat. Přijeď co nejrychleji, prosím.“
Musela jsem se sama pro sebe usmát. „Díky Eliško“, zašeptala jsem.


3. místo: Michaela Jamborová, ZŠ a MŠ Kladno

Hrdinka komtesy Elišky

Jak to vůbec bylo s příběhem hlavy - sochy šlechtičny Elišky z Halsu? Jak je vůbec možné, že byla hlava sochy takové významné a velice uctívané ženy použita jako stavební materiál nějaké budovy?! Chcete se to dozvědět? Chcete se dozvědět příběh, který nutí historiky znova a znova přemýšlet? Pokud ano, přečtěte si tento „jedinečný“ příběh, který může být odpovědí na všechny položené otázky…
„No řekněte mi, pánové, znáte lepší lesy na lov, než jsou ty naše?“ povídá hrabě své družině, se kterou je právě na lovu.
„Ne, pane, ještě nikdy v životě jsme nepoznali lepší les pro lov, než je ten náš,“ odpoví mu pyšně jeho družina. Hrabě se na ně usmál a chtěl jim něco říci, ale v tom okamžiku na ně z dálky někdo zavolal:
„Pane hrabě, pane!“
Hrabě i jeho družina zpozorněli a za chvíli už před nimi stál panský posel.
„Můj pane, vaše žena právě porodila!“ vypravil ze sebe udýchaný posel.
„Ne, to ne! Já to nestihl!“ vykřikl nešťastně hrabě. „Musím se rychle dostat na hrad!“ řekl a v mžiku se vyšvihl do sedla svého krásného kaštanově hnědého koně. „Musím jet,“ řekl s ustaraným pohledem své družině.
„Nebojte se, pane, uklidíme to tu a jedeme za vámi,“ odpověděl mu za všechny jeho lovčí.

Sotva to dořekl, hrabě už mizel za lesem a po chvíli byl na hradě. Rychle vyběhl schody až do manželčiny ložnice. Rozrazil dveře a spatřil snad nejkrásnější pohled na světě. V posteli seděla o polštáře opřená jeho krásná žena a v náruči držela jejich novorozenou dcerku.

Hrabě přišel potichoučku ke své ženě a pomalu si vedle ní sedl. Podíval se na ni se smutným výrazem a řekl:
„Je mi líto, že jsem s tebou nebyl. Měl jsem na vše zapomenout a být jen s tebou.“
Hraběnka se na něj usmála, něžně ho pohladila po tváři a řekla:
„Ale prosím tě, nevěděl jsi, že se narodí zrovna dnes. Nikdo to nevěděl. A hlavní je, že jsme obě dvě v pořádku.“
„To ano, to je hlavní,“ odpověděl hrabě s úsměvem na tváři. „Páni, ale ta je tak krásná! Určitě z ní vyroste statečná, moudrá a půvabná dívka, jako jsi ty, má drahá,“ řekl a přitom se díval na svou novorozenou dceru. Nemohl od ní odtrhnout oči.

Ovšem z této zprávy se neradovali pouze v Halsu. Radost z ní měli i nejbližší spojenci Halsu, mezi nimi také Rožmberkové.
„Co si o té novorozené dívce myslíš, můj drahý?“ tázala se kněžna svého manžela Rožmberka. „Myslím, že by z ní mohla být dobrá a bohatá dívka, navíc z významného rodu. Třeba i budoucí kněžna z Rožmberka,“ odpověděl s úsměvem kníže své ženě.
„Byla by možná vhodnou manželkou pro našeho malého synka Jana,“ pravila hrdě kněžna.
„A myslíš, že by s tím sňatkem souhlasili i páni z Halsu?“ zeptal se kníže.
„To víš, že ano. Jsou to naši nejbližší spojenci a věřím tomu, že už je to o tom sňatku také napadlo,“ přitakala svému muži kněžna.
Oslavy se ovšem nekonaly jenom na knížecím zámku, ale i mezi poddanými pánů z Rožmberka. Jejich důvodem nebylo narození komtesy z Halsu. Slavilo se kvůli jiné novorozené holčičce. Tahle se narodila významným poddaným pánů z Rožmberka.
Čas plynul jako voda v řece a komtese z Halsu, které dali rodiče jméno Eliška, bylo už deset let. Krátce po svých desátých narozeninách byla Eliška i se svými rodiči poprvé pozvána k Rožmberkům na jejich zámek do Třeboně.
Cestou na zámek projížděli kolem městských domů, když v tom okamžiku hraběcí kočár tak rychle zastavil, až sebou hrabě, hraběnka i jejich dcera prudce cukli. Hrabě se podíval rozzlobeným, přísným pohledem na kočího a zvýšeným hlasem mu vynadal:
„Co to vyvádíš! Jak můžeš takhle rychle zastavit?! Málem jsme všichni vypadli z kočáru!“
Než se ale dočkal jakékoli odpovědi, uviděl, co kočího donutilo zastavit. Vedle kočáru se ukláněla malá dívenka, která byla, až na její oblečení, navlas stejná jako Eliška. Když tu dívku spatřila Eliška, seskočila z kočáru a trochu udiveně, trochu nevěřícně ji obcházela, dokud dívenka nepromluvila:
„Tak Vy jste ta komteska z Halsu?“
„A…, ano jsem, ale kdo jsi ty?“ zeptala se Eliška.
„Já jsem Anna,“ odpověděla s úklonou dívka.
„Vypadáme jako dvojčata,“ řekla s údivem Eliška.
„Ano, to vypadáme, ale určitě nejsme,“ zasmála se Anna.
Chvíli mezi nimi panovalo ticho, které prolomila Anna, když povídá: „Měla byste jít, slečno.“
„Můžeš mi klidně říkat Eliško,“ usmála se na ni komtesa.
„Tak teda Eliško, měla byste jít,“ řekla znovu Anna a oplatila Elišce úsměv.
„Někdy se možná zase uvidíme,“ dodala ještě Anna.
„Doufám, že ano,“ odpověděla jí Eliška a vylezla zpět do kočáru, který se rozjel zase k zámku.

Na zámku se Elišce moc líbilo. I když tam byla celý dlouhý týden, chtěla by tam být ještě déle. Na jejím pobytu v Třeboni si necenila pouze zámku, hostin, šatů a velké zámecké zahrady, ale zejména její nové kamarádky Anny. Tu chodila navštěvovat každé odpoledne jejího pobytu v Třeboni. Eliščin otec z toho sice moc nadšený nebyl, poněvadž už s knížetem a kněžnou uzavřel dohodu o sňatku Elišky a jejich syna Jana a doufal, že oba budou trávit čas spíše spolu. Co se však dalo dělat, byl rád, že je jeho dcera šťastná.

Anna Elišku naučila spoustu věcí, které musí dělat poddaní, a Eliška jí slíbila, že jí to jednou všechno oplatí. Dávno také Annu požádala, aby jí tykala.

Když byla Eliška starší, začala Třeboň navštěvovat častěji a častěji. Nejezdila ráda jen na zámek Rožmberků, ale milovala i samotnou Třeboň, která pro ni znamenala skvělý odpočinek od přísných pravidel u rodičovského dvora.

Když Eliška dospěla, nastal významný den pro obyvatele Halsu i obyvatele Třeboně. Ano, nastal den Eliščiny a Janovy svatby. To ráno šla Eliška tam, kde bydlela její kamarádka Anna. Zaťukala na dveře domu a po chvíli jí Anna otevřela.
„Ahoj nevěsto,“ zasmála se Anna.
„Ahoj,“ odpověděla jí Eliška a zeptala se: „Můžeš na chvíli ven?“
„No, ano, na chvíli můžu,“ odpověděla jí vesele Anna.
„Pamatuješ, jak jsi mě učila, jak se chovají a žijí poddaní?“ tázala se jí Eliška.
„Ano, pamatuji si to, jako by to bylo včera,“ usmála se Anna.
„A pamatuješ, jak jsem ti slíbila, že ti to jednou vše oplatím?“ ptala se Eliška znovu své kamarádky. „Ano, jasně že si na to pamatuji! Ale nic mi oplácet nemusíš,“ odvětila Anna.
„Ale já ti to oplatit chci! A zrovna dnes!“ zvolala Eliška.

Chytla Annu za ruku a obě se rozeběhly na zámek. Tam Anně vysvětlila všechna nejdůležitější pravidla, jak se chová taková urozená dáma. Nakonec ji celou od hlavy až k patě upravila, oblékla ji do nádherných, vznešených šatů a obula do střevíčků na vysokých podpatkách. Ten den se zdál Anně nejkrásnějším ze všech v jejím dosavadním životě, ale když se vrátila po svatbě domů, její život se proměnil v peklo.

Hned co vešla do haly, její otec za ní zabouchl dveře tak silně, až se Anna skoro divila, že se dům celý nerozpadl. Pak ji chytil za ruku, zacloumal s ní, až upadla na zem a začal na ni křičet:
„Otec té tvé kamarádky ti zabil matku!“
„Cože, to by přece nikdy neudělal!“ vykřikla Anna.
„Udělal to a za to se mu pomstím! Úplně stejně, prostě život ženy za život ženy!“ zařval Annin otec. „Ne, tati, nezabíjej hraběnku z Halsu!“ naléhala Anna se slzami v očích.
„Ale neboj, kdo tu mluví o hraběnce?! Nezabiju jeho manželku. Zaplatí za to jeho dcera!“ zasmál se tak nějak divně její otec. Anně najednou připadal cizí a hrozivý.
„To ne! Ne! Ne!“ vzlykala stísněně Anna. „Musím ji varovat,“ blesklo jí hlavou a začala couvat zpět ke vstupním dveřím. Než je ale stihla otevřít nebo udělat cokoli jiného, otec ji uhodil tak silně, že ztratila vědomí.

Anna se probudila zamčená ve sklepě jejich domu. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se stalo. Otec! Jak jen mohl! Co to vlastně povídal? Něco o hraběti z Halsu? Nebo o Elišce? No ano, o její kamarádce! Chce ji zabít! Jako by přišel o rozum.

Jakmile se pořádně probrala, hned věděla, co má učinit. Vzala ze skříně starý meč, který tam měl její otec schovaný a o kterém nikdy otci neřekla, že o něm ví. Vypáčila s ním dveře a běžela přímo na zámek, jak nejrychleji to jen dokázala. Uvnitř zámku našla v komnatách svázané pány z Rožmberka i z Halsu. Rozvázala je a naléhavě se jich ptala:
„Kde je vaše dcera Eliška?! Musím ji najít a varovat ji! Hrozí jí vážné nebezpečí!“
„Jeli s Janem hned po svatbě do jejich domu v Třeboni,“ odpověděla jí hraběnka z Halsu.
„Co chceš dělat, Anno?“ zeptal se jí Eliščin otec, který si Annu zamiloval stejně jako jeho dcera.
„Musím Elišku varovat před mým otcem! On se asi zbláznil,“ odpověděla mu rozechvělá Anna. Otočila se na knížete z Rožmberka a tázala se ho: „Kudy se tam dostanu nejrychleji?“
Kníže se na ni s obavami podíval, ale odpověď na otázku Anně nakonec dal:
„Vezmi si Janova koně z našich stájí a dej se cestou pod naším zámkem. Kůň cestu k Janovi zná. Zachraň Elišku!“

Sotva to kníže dořekl, Anna už byla ve stájích, sedla na Janova koně a vyrazila zachránit svou kamarádku. Když dojela do Třeboně k Janově a Eliščině domu, rychle seskočila z koně a vyhlížela, odkud se objeví její otec. Nečekala snad ani dvě minuty a objevil se.

„Co tu děláš, Anno?!“ zahromoval na ni otec, jen Annu spatřil.
„Jdu varovat svou kamarádku a budoucí kněžnu. Nedovolím Ti, abys jí ublížil!“ vyrazila ze sebe Anna a s mečem, který jí pomohl ze sklepního vězení, se vrhla na souboj se svým otcem. Byla mu víc než zdatným soupeřem, sám ji totiž k boji vycvičil.

Řinčení mečů slyšeli také Eliška s Janem, a tak rychle vyběhli před svůj dům zjistit, co se děje. V tu samou chvíli tam přijeli i oboje jejich rodiče. Všichni napjatě sledovali souboj. Annin otec právě zaútočil, srazil svou dceru jílcem meče k zemi tak, aby jí, svému vlastnímu dítěti, neublížil. Uchopil luk se zapáleným šípem a namířil na dům. Vzápětí Anna, která si myslela, že otec chce vystřelit na Elišku, sebrala poslední síly a zabořila svůj meč otci do břicha. Vystřelenému šípu už ale v letu zabránit nemohla.

Šíp se zabodl do doškové střechy domu, která se okamžitě vzňala. Anna viděla, jak střecha hoří plamenem, a hlasitě vykřikla:
„Rychle, utečte, ten dům spadne!“
Nikdo z diváků souboje neváhal a všichni rychle ustoupili. Budova ale hned nespadla, jak si Anna myslela.
„Ještě že neměl čas zamířit,“ pomyslela si Anna a poprvé od souboje pohlédla na otcovo mrtvé tělo ležící na kamenné dlažbě. „Proč to udělal? Proč jen si nedal říct? Nemuselo to přece takhle skončit! Vždyť zabila svého otce! Ale musela, vždyť chtěl ublížit Elišce,“ vířily jí hlavou myšlenky.

„Anno, zachránila jsi mi život!“ vykřikla dojatá a uslzená Eliška a pevně Annu objala. Právě včas, protože si Anna začala dělat výčitky, že vlastně celé neštěstí zavinila ona, když se před lety zastavila před kočárem pánů z Halsu.
„Kde máš svoji svatební čelenku, Eliško?“ zeptala se jí Anna.
„No…, kde jen může být…,“ Eliška se rozhlížela kolem.
Až zvolala Anna:
„Támhle je, počkej, Eliško, přinesu ti ji.“ Doběhla ke korunce ležící kousek před hořícím domem, ohnula se k ní, ale v tom okamžiku zaslechla podivné zasyčení a vzápětí Elišku:
„Anno, ne!“
Anna rychle popadla korunku. Už už se narovnávala a otáčela směrem k Elišce, ale posléze s leknutím čelenku upustila. Otcem vystřelený šíp nakonec vykonal své. Celá čelní zeď domu se s praskáním a syčením zhroutila. Hořící trámy se vyvalily dopředu na dlažbu a pokryly Annina mrtvého otce. Annu také. Eliška a všichni okolo požár uhasili, ale nic a nikoho tím už nezachránili.

O pár týdnů později se Jan s Eliškou rozhodli, že budovu postaví znovu. Jejich záměr podporovali i jejich rodiče. Nestavěli ji ze dřeva, nýbrž z kamene. Jeden z kamenů ale nebyl jen tak obyčejný. Eliška jej nechala přitesat tak, aby měl podobu hlavy její zachránkyně a velké přítelkyně Anny. Sama pak stála sochaři modelem, vždyť si s Annou byly tak podobné.
A když už byla hlava tak do detailů vypracovaná, dala v ní ještě Eliška vytesat kopii své svatební čelenky. Té čelenky, pro kterou jí Anna osudného dne běžela.
Mnoho lidí si myslelo, že je to samotná Eliška, ale ta jim vždy řekla, že přece vypadaly s Annou jako dvojčata. Nakonec ten otesaný kámen nechala položit do zdiva svého nejmilejšího místa a všem řekla:
„Uctívám tak památku dívky, která zachránila život své rožmberské kněžně.“


4. místo: Štěpánka Pšenská, ZŠ Pražská Benátky nad Jizerou

Ve vesnici blízko Rožmberka se dětem, když slunce zalehne za obzor a nastoupí tma, která pohltí celou ves, nevypráví jiný příběh na dobrou noc, než ten o statečné slečně s dobrodružným duchem jménem Eliška. Eliška nikdy nepoznala teplo lásky od svých rodičů. Byla to sirota. Ráda si hrála s ostatními dětmi a plnila všechny povinnosti, ale jak čas plynul, toužila po něčem víc, než jen dotýkat se studeného plotu a přemýšlet, co je za ním.
Dnes, až zas tma zaplaví krajinu, se to změní. „Dobrou noc, děvčata“, řekla chladným hlasem vychovatelka. Hned jak Eliška uslyšela bouchnutí dveří od pokoje slečny vychovatelky, její smysly se zbystřily. Pomalu otevřela dveře pokoje a vydala se na neznámou cestu samoty. Její nožky nesměřovaly ke vchodovým dveřím, ale k otevřenému oknu v jídelně. Jako každý večer se větral dým od cigaret vychovatelek, které si rády při tmě zapálily a sedly, aby si odpočinuly, od otravných dětí.
Batoh spadl za okno a Eliška dopadla na mokrou trávu hned za ním. Ocitla se v ulici ponořené do noci, která jako by se sama utápěla ve snech. Pouliční lampy Elišku uklidňovaly, jejich světlo doprovázely její kroky. Při zlatavém světle lamp si vzpomněla na knihu, kterou četla. Prý jí ji darovala její matka, než zemřela. Psal se v ní krásný a pro ni pravdivý příběh. O lásce, mlze v lidských očích a zlaté hlavě, která svou krásou a mocností vstupovala mezi lidi a nedovolila jim pohlédnout si do očí.
Právě proto teď stála Eliška na dřímající ulici. Věřila, že jí najde a zničí, protože viděla zaslepení ostatních lidí. Eliška došla až k lesu. Nebála se, protože se ani samoty bát nemusela, byla s ní její touha. Touha pro zničení oné mrtvé, studené, zaslepující hlavy. Její samotu však přerušilo ještě něco jiného než touha. Bylo to světlo, které přicházelo pár kroků od ní. Přistoupila blíž a spatřila oheň. Podivila se, oheň v lese a nikdo tu není? Mýlila se, skrz oheň zahlédla osobu, obešla pár krůčky ryšavou zář, aby odhalila tajemství, které plameny skrývají. Byl to chlapec. Seděl u ohně a klidně oddychoval, jako by ho její přítomnost nijak nepřekvapila. Jeho ruka vzala do ruky štětec. Takovým způsobem, s takovou lehkostí, že snad ani nevěřila, že se ho dotýká. V druhé držel plátno. Jeho hlava s rozcuchanými ježatými vlasy se otočila, aby se jeho štiplavé oči mohly zahledět skrz Elišku. Eliška neudržela svou zvědavost a vyhrkla:,,Co to kreslíš?“ Chlapec se ani nepodivil její drzosti a opovážlivosti, ani se na ni nepodíval a řekl:,,Obraz sebe.“ Eliška se podivila:,,Na co obraz? Vždyť tu nejsou žádné umění chtivé oči, tak pro koho sebe sama maluješ?“ „Abych svému obrazu mohl dát dar řeči“ řekl samozřejmě. „Dar řeči? A na co, prosím že?“ „Daruji mu dar řeči pro to, aby mlčel, pak bude mým učitelem.“ 

Dlouho bylo ticho, uklidňující ticho. Pak chlapec poprvé položil otázku „A co tu děláš ty?“ Naopak Eliška beze slov podala podivnému klukovi svou knihu. On ji přijal do svých, barvami zašpiněných dlaní. Začal číst, přečetl dvě strany, usmál se a knihu zavřel. Pohlédl na Elišku a řekl: „Takže jsme tu kvůli stejné věci, koukám.“ Při těch slovech už nedržel knížku, ale nové plátno, barvy a štětec, to vše podával Elišce. Vzala si je s nepochopením v očích. Poté jí podal knížku otevřenou na straně 45, kde byla barvou z jeho rukou vyznačena tato slova : „Chceš-li zlatou hlavu zničit, lidem mlhu z života odstranit, tak poslouchej: Bůh ti dal dar řeči, abys mlčela, dar těla, abys jím nebyla, musíš být tím, co ti nedaroval.´´ Eliška pochopila.
Dlouhé měsíce se učila od svých obrazů za svitu ryšavého ohně. Poslouchali přírodu, učili se od stromů jejich klidu, od ohně jeho sílu. Když byli připraveni, vydali se za svitu měsíce k onomu místu, kde by měli hlavu ukrývat v podzemí sirotčince. Podle legendy stačí zabodnout dýku do zlaté hlavy. Jestli jste připraveni, dýka se zabodne do zlata a hlava se promění v kámen. Jestliže ne, kord sjede po zlatu a hlavu neprobodne.
Eliška se svým společníkem stáli před sirotčincem. Oba ze svých rozhovorů dobře věděli, že okno jídelny bude rozevřené vstříc cizím návštěvníkům. Neváhali a oba oknem vklouzli do místnosti plné stolů a židlí, které byly podle řádu položeny na stole nohami vzhůru. Celý sirotčinec spal, a tak nebyl problém dostat se ke vchodu do sklepení, větší problém však byl, jak dveře od chodby vedoucí k cílovému místu odemknout. Eliščin zamyšlený pohled donutil chlapce přemýšlet a v tom uslyšeli kroky známé pod heslem „Pozor vychovatelka´´. Eliška zazmatkovala, ale zato kluk, který se za celou dobu nepředstavil jménem, se usmál, vytáhl ze svých bot sponu a odemkl tolik očekávané dveře. Vešli, Eliška byla sice v šoku, ale museli pokračovat. Rozeběhli se do tmy a hledali vodítko, které by jim pomohlo hlavu najít. V tu chvíli se v chodbě rozsvítilo, ve dveřích od sklepení se objevily vychovatelky s policii ozbrojenou nejen pistolemi, ale také dvěma psy, kteří si na ně očividně brousili zuby. Neváhali ani vteřinu, letěli chodbou tak rychle, že se jim podzemní labyrint zdál nekonečný. Přece jen je něco zastavilo. Bylo to ……. Světlo zlaté hlavy. Eliška beze slov vytáhla nůž. Už ho chtěla vší silou bodnout do hlavy, když vtom na její záda skočil hladový pes. Chlapec ji chytil, vytáhl ji z psích drápů, vzal do ruky její nůž a v tu chvíli, co přiběhli policisté a vychovatelky, bodl.
Chlapcova a Eliščina duše se rozletěla po světě. Bůh jim daroval tělo, aby jím nebyli. To byla poslední zkouška, a tak se jejich duše po opuštění těla spolu vydaly na okraj světa, který každý jednou sám pozná.
Ptáte se na Zlatou hlavu? Ta zkameněla a tím vzala lidem tmu a mlhu se života. Hlavu už nikdy nikdo neviděl, ale možná ji jednou někdo objeví, kdo ví… .


5. místo: Daniel Tringela, SŠAI Weilova Praha 10

Kamenná hlava Elišky z Halsu

A přesně v tu chvíli přeletěl Honzíkův míč sešitý ze tří kravských žaludků přes Toníka a s přesností lukostřelce se trefil do dva dny staré podobizny krásné ženy. Nejenom, že se ulomila hlava z té doposud nevystavené sochy, čert to vem, ale to, že když se panička nechávala tesat, měla svůj nosánek špičatý jako boty mušketýra, který mušketýrsky rozpáral umělecky sešitý míč na „cimpr campr“, to, dámy a pánové, dokáže pěkně zamrzet.
Dvorní sochař, jehož jméno dokázala vyslovit pouze místní šlechta, zrovna předával pěti nadaným učedníkům své celoživotní moudra a teorie o tom, jak je sochařina už zastaralá věc, že už to nikoho neoslní, nikoho to nenadchne, ale bohatí v tom vidí zlaťáky, tak proč se za to nenechat královsky platit, když bohatí dávají a chudým je to jedno. První učedník spal, druhý si kreslil špínou za nehty do dubového dřeva a třetí byla kupodivu učednice, ze které ostatní dva nemohli odtrhnout oči. Dvorní sochař byl z toho obrovského zájmu tak nadchnut, že začal proklínat každého ze třinácti bohů a hulákat na celé panství, že toho měl nechat jak jeho moudrý pantáta.
Kdoví, jestli ho nějaký bůh vyslechl, ale zčista jasna se na chvíli slunce zakrylo za tajemný kulatý objekt, jenž nebyl ničím jiným, než Honzíkův míč umělecky sešitý ze tří kravských žaludků, napichujíc se na špičatý nos krásné dámy, jenž se ulomil s celou hlavou. Všichni sledujíc tu skandální událost zkameněli tak, že byste jen těžko rozeznávali rozdíl mezi nimi a všudypřítomnými sochami. „To!...To, to to, to je….“ a v půlce nedořknuté věty pan dvorní sochař omdlel. Nejkrásnější socha, jakou světlo světa vidělo, ta nejnákladnější podobizna, to celoživotní dílo veleznámého mistra pana sochaře právě stála na pozlaceném podstavci bez hlavy. První učeň málem vyskočil z kůže, jak ho ta rána probrala, druhý se tomu začal nahlas škodolibě smát a zbytek využil šance a uháněl do nejbližší krčmy.
I přes to, že byli kluci Honzík a Toník Vejvodovi velice vyděšeni, nemohli ho tam nechat jen tak omráčeného a utéct. Na to kluci měli až moc dobré chování a věděli, že to pro ně může znamenat i ten nejhorší osud, ale nechat člověka v nouzi, to se prostě nedělá. Z nedaleké kašny nabrali trochu ledově studené vody do spojených dlaní a snažili se přimět toho dočasného nebožtíka k životu. Otevřel oči. „Je to dobrý, žije!“, radovali se kluci. Jenže ty oči, co se otevřely, už zdaleka nebyly ty samé, čím ještě před několika chvilkami bývaly. Ani zdaleka ne. Politý vodou a ulepený pískem vstal ze země úplně jiný člověk. Možná blázen, možná génius. Ten, kdo to věděl by musel žít osm dlouhých životů aby nám pověděl, zda to byl blázen, génius, geniální blázen či bláznivý génius. Pomalým, okem téměř nepozorovatelným pohybem se otočil za svým veledílem bez hlavy. „Hm,“, řekl krátce a výstižně, „bohové mají asi pravdu, takhle je to lepší.“.
Při slavnostním odhalení vysvětlil sochař Janovi z Rožmberka, že jeho manželka Eliška z Halsu má přece jenom mnohem krásnější přednosti, než je hlava a k tomu dodal pár nevyvratitelných důvodů proč. Jedním z nich byl, že při prohlížení sochy po částech se na něj socha nebude vyčítavě dívat. Ustavičně tvrdil, že s naprostou jistotou nastolí ve světě nový styl sochařství, jenž Rožmberky velice proslaví. Byl si tím tak jist, že nechal Toníka a Honzíka Vejvodovi zasypat zlatem za jejich přínos pro umění.
Při svých toulkách Evropou si pan velevážený dvorní sochař vozil uraženou hlavu vždy s sebou, aby mu připomínala novou naději pro své umění. Když zrovna projížděl Florencií, zahlédl na trhu kus papíru složený tak perfektně, že při hozením s ním do vzduchu plachtil ještě několik metrů. Malý „dalekohoďtoplachto let“ tomu říkal muž na protější straně stolku. „Da Vinci jméno mé,“ představil se mladý muž sochařovi, „mimochodem ta hlava na Vašem voze by se dala s trochou štěstí načmárat na plátno“, dodal Da Vinci. „Hlavu za dalekohoďtoplachto let a jsme si kvit“ namítnul sochař. Kupodivu se dohodli bez zbytečných okolků, které jsou při těchto obchodech zcela běžné a věci si vyměnili. Oba zářili jak měsíček nad hnojem a si šel svou cestou.
Po pár letech co byl obraz dokončen s použitím jemné fantazie, měl Da Vinci jakýsi stísněný pocit. Jako by měl ještě nějakou povinnost. A najednou ho napadla ta skvělá myšlenka. „Pojedu do Třeboně!“ zajásal Leonardo Da Vinci. Všichni kolem něj si ťukali na čelo s domněním, že se konečně dočista zbláznil, ale jen on věděl, že pokavaď se má jeho umělcký talent rozvíjet a jeho umělecká kariéra má dále snášet ovoce, musí se setkat s tím, kdo mu tu báječnou ideu tak krásného obrazu předal.
Cesta byla dlouhá, místy rozbitá, ale on cválal na svém silném oři dál a dál, protože věděl, že když se vrátí zpět, nestane se nic lepšího, než že ho lidé budou znát jen díky jednomu obrazu. Chtěl, aby znali celý jeho život a každý se učil o jeho nadčasových plánech. Proto svého koně pobízel i ve chvílich, kdy se jen přetahovali o to, kdo to vzdá dřív. Po strastiplných cestách do Třeboně dojel. Jenže to už bylo let, co sochaře viděl a jeho mysl, sice úžasná, ale ne dost dokonalá na to, aby si pamatovala tvář toho muže, co mu hlavu směnil. Nebyla jiná možnost, než jet na zámek a tam se dozvědět víc. Už po příjezdu nastalo několik problémů. Zaprvé neuměl jazyk Čechů ani Moravanů, takže všem byl maximálně tak pro smích a nikdo mu nedokázal odpovědět na jeho otázku.
S vodopádem na krajíčku víčka odcházel z panství a nedokázal si nepovšimnout jedné věci. Uprostřed dvora stála socha na pozlaceném podstavci, které chyběla hlava. „Divné“ pomyslil si, otočil hlavu k nebi a řekl utěšujícím tónem sám sobě: „no nic, alespoň jsem to zkusil.“. Skočil na koně a při dosedání do zdobeného koženého sedla zavrávoral a hýžděmi se uhodil o kamennou hlavu ve vaku přivázanou na zádech koně. „Zatracený krám“, začal klít, „tohle mi už stejně k ničemu není!“. Rozlobený opět sesednul z koně, kožený vak odvázal, vzal hlavu a praštil s ní na hromadu kamení připravenou ke stavbě nového hostince U Koníčka. Než se vydal na cestu dál, posilnil se českým pivem a pravým gulášem ve starém hostinci U Koníčka, přenocoval zde a ráno vyjel směrem na východ. Možná proto většina lidí zná jen obraz krásné neznámé ženy.



 

Otevírací doba TIC - PROSINEC 2017

Pondělí 9:00–12:00 13:00–17:00
Úterý 9:00–12:00 13:00–16:00
Středa 9:00–12:00 13:00–17:00
Čtvrtek 9:00–12:00 13:00–16:00
Pátek 9:00–12:00 13:00–16:00
Sobota ZAVŘENO
Neděle ZAVŘENO

 


<< prosinec 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Nejbližší akce


Dům přírody Třeboňska



Facebook