Jak jeho jméno, tak i činnost připomíná prvního Schwarzenberga usedlého v Čechách, totiž Jana Adolfa I. (1615-1683). Stejně jako on byl znamenitým hospodářem, pěstoval umění a obnovoval památky. Při svých častých návštěvách Anglie (první spadá již do roku 1825) si všímal bedlivě tamního hospodářského a průmyslového pokroku a po návratu domů se snažil všechny své poznatky uvést do praxe na svých panstvích. Svým dlouhým životem překlenul bouřlivou epochu dějin. Zažil zánik Svaté říše římské i zrušení poddanství a své panství, později zvané velkostatky převedl plynule a bez otřesů do nových poměrů.

Měl velkou výhodu v tom, že jeho vzdělání bylo skutečně všestranné. Samostatně začal hospodařit roku 1829 na statku Mšec. Zde působil jako mladý asistent později známý pokrokový hospodář František Horský. Jan Adolf II. se v těchto letech rozhodl, že se bude nadále věnovat především správě rodového majetku a odmítl proto vstoupit do státních služeb. Tím si uvolnil ruce k vlastnímu podnikání a nemusel jako řada jeho předchůdců plýtvat silami pro dům Habsburský. Tuto práci za něho ostatně úspěšně odváděl bratr Felix. Během svého života přijal Jan Adolf II. pouze několik spíše čestných úkolů, jimiž ho poctil císařský dvůr. Například v roce 1838 zastupoval v Londýně slabomyslného rakouského císaře Ferdinanda při korunovaci anglické královny Viktorie. Přesto se mu dostalo celé řady uznání a poct. Již v roce 1836 byl ověnčen řádem Zlatého rouna, o tři roky později dostal hodnost tajn

Práce s rodovým majetkem jej však zaměstnávala více než cokoliv jiného. Jeho pozemkové vlastnictví bylo obrovské. Rozsáhlé lesy, pole, louky a rybníky držel nejenom v Čechách, ale i v Rakousku a Německu. Základ jeho síly byl však v Čechách. Zde mu patřilo 178 180 ha, z čehož bylo 59% lesů, 33% zemědělské půdy a 5% rybníků. Jan Adolf II. si od počátku své správy uvědomoval, že chce-li zavést moderní způsoby hospodaření, které viděl v Anglii, musí se opřít především o kvalitní a vzdělané pomocníky. Proto nechal na svých panstvích cílevědomě vyhledávat nadané děti, kterým poskytl nejenom základní, ale i odborné vzdělání. Disponoval totiž vlastním hospodářským ústavem v Českém Krumlově (1801- 1850), kde získávali ostruhy budoucí vyšší úředníci. Stejně tak věnoval pozornost i výchově zemědělského personálu. Ti se vzdělávali v jím založené rolnické škole v Rabíně na Netolicku. Ani délesloužící úředníci a hospodářští odborníci však neustávali v samostudiu. K tomu jim sloužily knihovny odborné literatury v Postoloprtech a v Třeboni. Bylo také docela samozřejmé, že vyšší schwarzenbergský úředník byl většinou i členem Vlastenecko-hospodářské společnosti v Čechách, jejímž byl kníže Jan Adolf II. dlouholetým předsedou. Zde získávali nové zkušenosti a zároveň byly i poznatky ze schwarzenbergského podnikání přenášeny do dalších českých oblastí. Takto vzniklý systém odborné správy začal přinášet své ovoce především po roce 1848.

V zemědělství byla hlavní péče věnována pěstování píce a produkci hnoje. Na místo zastaralého třístranného hospodaření bylo zavedeno střídavé hospodářství. Již v roce 1851 nechal kníže zavést pěstování řepky, v roce 1845 ušlechtilé traviny a koňského bobu. Na mnoha místech se již od roku. 1852 pěstovala cukrovka. Na Třeboňsku se běžně meliorovala pole a všude se hnojilo na základě odborných posudků. Díky tomu začaly velkostatky prosperovat a mohlo se zde pěstovat větší množství ušlechtilého i chovného skotu, koní a prasat. Do polí se začala ve větší míře zapojovat i nová technika a tak není divu, že postupně se stávalo schwarzenbergské hospodaření vzorem i pro okolní země a státy. Zvláštní kapitolu pak tvořilo lesnictví a rybářství. Chov ryb se rozšiřoval a zveleboval především v době, kdy stál v čele třeboňského velkostatku Josef Šusta, světově uznávaný odborník. V rybnikářství zkrátil dobu tažní, zavedl nové druhy ryb, umělý chov a umělé krmení tak, že vzrůst ryb nebyl tak závislý na okolí a přítocích.

Chloubou veškerého majetku knížete Jana Adolfa byly bezesporu lesy a jeho odborný personál. Hospodařilo se zde podle dlouhodobých plánů s desetiletou revizí a les se pěstoval a školil. O nějakém bezhlavém vytěžování nemohlo být ani řeči. Pověstný byl také pořádek, který zde panoval. Tato námaha se však vyplatila, neboť velké zisky plynuly knížeti především z prodeje užitkového dřeva. Proto také byly zřízeny četné pily vodní a parní, jakož i továrna na resonanční dříví. Stranou však nezůstala ani průmyslová výroba, která těsně souvisela se zemědělstvím a lesnictvím. Stavěly se nové pivovary, lihovary, cukrovary, pily, vápenky a cihelny, kaolínky a tuhové doly v Černé v Pošumaví.

Jan Adolf II. i při veškeré své namáhavé práci nezapomínal na odkaz svých předků a snažil se i o zachování tradic jižních Čech a jeho obyvatel. Výrazem všech těchto snah bylo například zřízení lesního a loveckého muzea na Ohradě, k němuž nechal přidat i sbírky prehistorické. Stranou nezůstal ani jeho zájem o historii vlastního rodu, které se věnovali archiváři, povzbuzeni k historické práci četnými návštěvami Františka Palackého v třeboňském archivu. Velmi mnoho peněz vydal Jan Adolf II. i na údržbu a renovaci četných zámků, ale i patronátních kostelů, kaplí a v neposlední řadě i hospodářských budov, dvorů či lesních nebo rybničních staveb. Nejvelkolepější byla v tomto směru zcela jistě úplná přestavba původně barokního zámku Hluboká do podoby jak ji známe dnes.

V roce 1830 se Jan Adolf II. oženil s překrásnou kněžnou Eleonorou z Liechtensteinu (1812-73), s níž měl syna Adolfa Josefa (1832-1914) a dceru Marii Leopoldinu (1833- 1909), provdanou za hraběte Arnošta z Valdsteina (1821-1904). Zhodnotit význam knížete Jana Adolfa II. ze Schwrazenbergu je velmi obtížné, neboť svými reformami povznesl jihočeskou i severočeskou oblast všude kde byla jeho doména tak, že ze zaostalého koutu monarchie vytvořil prosperující hospodářský celek o který se staral vysoce odborný personál. Krátce po smrti Jana Adolfa II. ocenil jeho dílo v českém sněmu JUDr. František Rieger: "Ale co zvláště ku cti slouží jeho ušlechtilé povaze, že tento úkol svůj hospodářský nepovažoval jen jako věc svou vlastní, nýbrž jako věc veřejnou, obecnou." My si jen můžeme postesknout, kéž by měl český jih více takových osobností jakou byl on.